Ať již hodnotíme parlamentní volby ve Francii či ve Spojeném království, lze konstatovat jediné: Voliči chtějí kvalitativní změnu. Dožadují se v prvé řadě sociálních práv. Ve Francii se lidé bouří proti asociálním úpravám v zákoníku práce či proti takzvané důchodové reformě. Ve Spojeném království je velikým problémem stav zdravotnictví – a opět se zde jedná i o zaměstnanecká práva. Obě země se potýkají s nezvládnutou migrací – a do toho se obě země – spolu s Německem, které se rovněž vyznačuje hrubě nezvládnutou migrační politikou – výrazně angažují v eskalaci konfliktu na Ukrajině, kam odtékají výrazné finanční částky, které potom scházejí právě v sociálním systému, ve zdravotnictví či ve školství. Sociální a ekonomická úroveň velké části populace klesá – a tito lidé cítí, že nemají zastání. Má to jedinou vadu: A totiž tu, že část voličstva má stále pocit, že musí volit tak, jak mu nařizují samozvané elity. Potom se stává, že výsledky voleb jsou více méně patové – a že voliči se naplnění slibů, které jim byly dány, nedočkají. Není totiž možné na jedné straně slibovat sociální blahobyt – a na druhé straně odvádět více a více peněz na zbraně do války, kterou navíc nelze vyhrát – pouze ji lze přetavit do podoby zničujícího jaderného konfliktu.

Vrcholem všeho je stav ve Spojených státech amerických. Tam je po televizní debatě, k níž došlo na konci června, zcela zřejmé, že „císař je nahý“, ale tento císař zcela evidentně musí dostát své pohádkové pověsti – a jít nahý v průvodu až do konce. Hans Christian Andersen by nad J. Bidenem jistě zaplesal. To je totiž člověk, který se na první pohled neorientuje v prostoru ani v čase (Škoda jen, že to nevidí expertka na „demenci na dálku“, Džamila Stehlíková, která rozpozná každý neduh u Miloše Zemana, ale u pana Bidena zřejmě vždy včas vypne televizi) – a lze tedy předpokládat, že za něho rozhodují jiní. A pro někoho takového má Evropa chudnout? Pro někoho takového mají lidé v Evropě rukovat do války?

Je na evropských voličích, aby toto již konečně pochopili – a napříč evropskými zeměmi začali vymáhat své skutečné zájmy, bez ohledu na mainstreamová média a zděšené kvokání pseudoelit.

Kdo žene do války…

Francie, Německo, Velká Británie:

Voliči žádají sociální práva.

Jak má být na důchod, když se z chudých tyje?

Jak má být na platy, když se jinam dává?

Na válku musí být? To pak marná sláva:

Buď bude na válku, či na lidské zdraví.

Kde rostou hroby jen, domov nepostaví.

Kde hrají zbraně prim, rozkvět zaostává.

Levice spásou je? To je vtip, co baví:

Kdo žene do války, lidskosti se vzdává.

Bludný kruh cyklí se. Ruka ruku myje.

Podpora zbrojení je posvátná kráva.

V Gaze snad armáda děti nezabije?

Tam sankcí netřeba? Raketám se mává?

Když vládnou šílenci, budoucnost je tmavá.

K jaderné válce nás nevedou „ti praví“.

Ani nám nelžou už, že se všechno spraví.

Hloupost a bezradnost z čel jim ukapává.

Chatrné, bizarní, dostáváme zprávy:

Kdo žene do války, lidskosti se vzdává.

Buď má stát na lidi – či na alotrie.

Nikdo to neskloubí. Proto je tu vřava:

Peníze na děla chudák neužije.

Buď bude munice – a s ní půda žhavá,

či bude na školství, jež teď nevyhrává.

Pokud mír dostal mat, svět se neuzdraví.

Lidem tu bude hůř, dál upadnou mravy.

Kde není pro co žít, zrůdnost vychovává.

Kdo žije pod sopkou, dočká se jen lávy:

Kdo žene do války, lidskosti se vzdává.

Válka, a lepší svět? Bude snad víc stravy?

Zlepší se půda snad, až se zakrvaví?

Tak kdo chce rukovat? Která chytrá hlava?

Elity k smíchu jsou. Ty se lidí zbaví:

Kdo žene do války, lidskosti se vzdává…